|
|
|
"Vraž do toho osm vajec!" radívala kuchařinkám v první polovině 19. století Magdalena Dobromila Rettigová. Příslovečných osm vajec nebyla rozhazovačnost a už vůbec ne nebezpečné hrátky s cholesterolem, jak se dnes může mnohému zdát. Tehdy se vařilo pro početné rodiny plus služebnictvo, takže osm, dvanáct ba i čtyřiadvacet vajec v jednom pokrmu bylo namístě. Podíváme-li se na skladbu jídelníčku i jednotlivých receptů české vlastenky paní Rettigové pohledem dnešního dietologa a odborníka na správnou výživu, nenajdeme nikde chybičku. Její krmě byla pestrá, výživná, zdravá a - což je velmi důležité - chutná. I ekonom ocení, jak vynalézavá dáma stravovala rodinu úsporně, jak v měšťanských a selských domácnostech vařících podle její Domácí kuchařky nepřišla nazmar ani skýva chleba, ani padané jablíčko.
Nikdy jsem nechápala, jak může mé matce, tetě a později i vdaným kamarádkám trvat půl dne, než uvaří nedělní oběd, v případě tetky nejedlý. Můžete namítnout, že před ix lety si ženy samy vyráběly nudle a jiné zavářky, že těsto na knedlíky či buchty nebylo v polotovaru, zeleninu že nekoupily očištěnou a nakrájenou na kostičky, maso naporcované na tácku, že za našich babiček nebyly šikovné ruční šlehače, horkovzdušné a mikrovlnné trouby...
Nekupuji mražené polotovary, konzervy, polévky v sáčku, uzeniny ani další potravinové chemikálie, které usnadňují dnešní vaření. Nemám mikrovlnnou ani jinou spešl troubu a "papiňák" již dvacet let sladce sní na polici ve špajzu. Ten, kdo zažil detonaci Papinova tlakového hrnce plného vroucích drštěk, explozi šlehačkové a výbuch sifonové láhve, nebyl chladnokrevný pyrotechnik-profesionál, nýbrž k smrti vyděšená Sehnerová! Přesto je pro mne oběd záležitostí hodinky a maximálně dvou nerezhrnců, za studentských dob dokonce půlhodinky a jedné otřískané pánve. Mezi námi - už nikdy mi nechutnalo tak jako na vysokoškolské koleji, když se k obrovské pánvi s originální krmí zkombinovanou z toho, "co dům dal", sesedlo se lžícemi v ruce několik báječně trhlých, užvaněných, věčně hladových divoženek.
Racionálně, zdravě a hlavně jednoduše vařím dodnes své rodině, do níž počítám i své psy a kočky. Kdyby mne a mého muže psychicky nedeptalo to, co se leta kol odehrává, byli bychom dozajista zdraví přiměřeně svému věku, amortizace organismu by probíhala v mezích normálu. Namísto toho jsme na tom tak, že když studuji odborné lékařské knihy, s jistým znepokojením zjišťuji, že trpíme všemi formami rakoviny, schizofrenie, roztroušené sklerózy, myalgické encefalomyelitidy, já že mám navíc zhuntovaná játraĺ
, ledviny, slinivku, žaludek, že mé průdušinky neprůduchají, krev v žilách že cirkuluje langsam, srdce... Hernajs, kde mám srdce? Že jsem je měla v tašce s jabkama, kterou jsem díky amnézii zapomněla ve vlaku do Třeboně? Nebo to bylo v autobusu do Prahy, kde jsem zapomněla deštník? Už je to tak - jsem žena bez paraplete a bez srdce! Stresy a nespavost si dokáží vybrat svou daň.
Všechna Sehnerovic zvířata, kočky a psi, se dožívala požehnaného věku. Žila v našem, lidském, ale zároveň ve svém vlastním světě, obklopena láskou a péčí, takže byla zdravá psychicky.
Zvířecí jídelníček byl u nás vždy pestrý: svou skladbou, četností krmení a velikostí dávek odpovídal věku, pohlaví a kondici zvířete, takže byla zdravá fyzicky. Zvířata nikdy nemarodila a nejrůznější příhody (včelí bodnutí, škrábance, kousance, porody, postřelení ba i slabší otravy) přežívala s minimálním rizikem komplikací či úhynu.
Když před třiatřiceti lety vypukl v Soběslavi tzv. kočičí mor (panleucopenia infectiosa felium), uhynula ve městě a okolí většina koťat a mladých koček. Proti této spolehlivě vraždící infekci se totiž v raně socialistické republice neočkovalo. Moje macatá kočenka Marta onemocněla - a přežila. Když mi veterinář vysvětlil, že panleukopenie je de facto infekční zánět střev, sáhla jsem v zoufalství po prostředku, jímž bacily nejrůznějšího kalibru vždy spolehlivě bacil po palici náš dědoušek - po pravé stoličné vodce. Kočka zprvu hysterická, později rozverná a nakonec smířená s osudem alkoholika dostávala několikrát denně lžičku vodky. Týden byla namazaná jak zákon káže. Kočkožrout panleukopenie to po útoku ruské vodky vzdala tak, jako to vzdali nacisté po útoku ruských vojsk u Stalingradu.
Marta se ve zdraví dožila šestnácti let. Nezemřela stářím ani na zhoubnou nemoc, ale pod koly auta. Dodnes považuji lžičku kvalitního destilátu či oslazenou zrnkovou kávu u některých zdravotních potíží za účinný prostředek první pomoci.
Náš jedenáctiletý Mon je (plus mínus nějaké to deko) osmdesátikilový středoasijec. Letos v srpnu si připleskl na obočí načuřenou včelu dělnici a dostal žihadlo. Včelí jed dokáže zabít jak alergického člověka, tak zvíře. Že trpíte alergií na včelí jed a na včelí produkty (med, mateří kašička, propolis) poznáte snadno. To máte najednou takový kalup, že nevíte co dřív!
Žihadlo jsme z ranky vyjmuli, bodanec ošetřili šťávou z čerstvé cibule a pes usnul s ledovým obkladem na kebuli. Když se vzbudil, upřel na mne obrovskou, z důlku se deroucí bulvu. Měl tudíž zakázáno běhat po zahradě a opalovat se na sluníčku. Jako podpůrný prostředek jsem mu do svalu píchla injekci vitamínu C: během tří dnů dostal celkem pět dávek po 5 ml. Do rána opuchlina zmizela. Čekala jsem, že Monovi dříve či později zpuchne druhé oko. Ze zkušenosti totiž vím, že když bodne včela v blízkosti okĺ
a, oko šeredně zateče. Když milostivě splaskne, tak jen proto, že se histamin, silná organická zásada obsažená ve včelím jedu, s vražednými úmysli vrhne na druhé oko. Nic takového se však nedělo. Vitamín C, přírodní antihistaminikum, bezpečně zlikvidoval včelí utrejch v krvi, posílil imunitní systém a Mon byl "jako nový".
"Kdyby pes nebyl ve vynikající fyzické a psychické kondici, mohlo ho včelí bodnutí vzhledem k jeho stáří i zabít," pravil náš pan veterinář, který byl v době Monova "ohrožení" na dovolené. Jasně, výživa a duševní pohoda dělá své. A také to, že jsem nepropadla panice a sáhla po osvědčeném všeléku. Acidum ascorbicum - díky ti! Silná dávka vitamínu C aplikovaná intravenózně (do žíly) nabourá ba likviduje účinky i hadího jedu! O vitamínech v jídelníčku psa a o jejich využití v potravě při léčbě některých chorob si povíme v příslušné podkapitole.
Nemáme pod kontrolou takové zdraví ovlivňující faktory, jakými jsou znečištěné ovzduší, které nás dusí, chemikálie v pitné vodě a v průmyslově vyrobených potravinách, které nás postupně tráví, hluk, který nás psychicky unavuje, negativní emocionální náboje vystřelující z lidí v našem okolí, které nás rmoutí a deptají. Můžeme však mít pod kontrolou velmi významný zdravotní faktor, jímž jsou naše stravovací návyky, náš jídelníček.
"Ať už je otcem nemoci cokoli, její matkou je vždy špatná strava," říká čínské přísloví. Přísloví mají vždy pravdu, věřte mi.
Náš charakter by nestál za zlámanou grešli, kdybychom sami jedli zdravě a racionálně a svá zvířata krmili prachbídně, ba je nechali hladovět. Protože chceme mít krásné, zdravé a smějící se psy, proto jsem já napsala tuto knihu a proto si ji vy s chutí, alespoň doufám, přečtete. |
|
