|
|
„Že máme zdraví ze železa? To mohou tvrdit jen huby plechové!“ pravila fenka Aura..
Když jsem si před lety z daleké ciziny přivezla čtyřapůlměsíční Auru, několik týdnů jsem ji bedlivě pozorovala, čímž jsem si vysloužila rodinnou přezdívku Našemámadaktari. Proč?
Naslouchala jsem s uchem na její hrudi, jak hluboce a rychle dýchá, svým krátkozrakým zrakem ostřila, má-li jasné oko a správně zabarvený jazýček a dásně, měřila jsem jí puls a teplotu, vytírala jí ouška, prohmatávala bříško, hrdélko a partie za ouškama, vískala bílý kožíšek, zda na ní nevypučely nějaké pupínky, klacíkem kontrolovala konzistenci bobánků a jejich zbarvení...
Proč jsem si tak počínala? Byla jsem dočista zpovykaná jednou množitelkou všech psích a kočičích plemen, která tehdy frčela. Dáma totiž mezi řečí prohodila, že si dovezla deset štěňat středoasijců a že jí ti „smradi dojednoho pochcípali“. Když jsem pak viděla, v jak bědných podmínkách živoří její vířata, nedivila jsem se tomu. V miniaturním zablešelém kotci, o hladu a žízni, ve špíně a mrazu či ve špíně a vedru bychom pochcípali všichni do jednoho, já jako první!
Není divu, že takové kruté podmínky a nelidské zacházení nepřežila sedminedělní psí bejbátka dovezená z Uzbekistánu!
Není divu, že britský kocourek Dandy, kterého jsem si u ní impulsívně koupila, neboť pohled jeho smutných očiček žadonil „Vem mě s sebou,zachraň mě!“, k mému a Auřině žalu v necelých třech letech věku zemřel! Ve skrytu duše jsem se obávala, že by se mi mohlo při veškeré péči o malou psí Turkmenku stát totéž.
Strachovala jsem se, že si spolu s ní, lépe řečeno v ní, přivezeme nějakého specificky asijského bacila, vira, bakterii, streptokoka, roztoče či jiného prťavého neřáda, pažravého střevního či kožního parazita či, při mé smůle žádný div!, Evropě neznámou, tudíž smrtonosnou infekci, zkrátka a dobře –jakési asijské „svrabaneštovice“, proti nimž bude veterinární věda krátká!
A tak vymydlená Aurinka v noci dadala jak Sněhurka v mé postýlce, s hlavinkou na mém polštářku, na jehož povláček za dlouhých zimních večerů vyšila má přítelkyně růžovou nitkou nabádavé Spi sladce!, přikrytá mou peřinkou, ve dne ujídala z mého talířku, upíjela z mého hrníčku...
O tom, že z dózy vytunelovala všechny máslové sušenky pro návštěvy a z krabic ve špajzu, vyložených hervábným papírem, desatero druhů cukroví na vánoce, jsem kdysi slíbila, že taktně pomlčím. Dnes, kdy vážení občané tunelují beztrestně ostošest, to na ni prozradit mohu. Nemusí se za nic stydět, naopak, vždyť ta naše psí holka vlastně předběhla dobu!
„Auro, ty bys mohla být z fleku tlamovou mluvčí! Nenene, Auro, ty patříš do vlády!“
„Děkuji ti, moje milá, za projevenou důvěru! Ráda si programově blafnu, do opozice rafnu, tučnou kost urvu, na teplém místečku poležím. Joj, každý šplecht mi bude recht, na každém šprochu zatluču té pravdy trochu. Až budu do sytosti vykecaná a do mrtě odkecaná, pověsím na kancl ceduli Zimmer frei! a odkráčím s hrdě vztyčeným ohonem, já tedy jo!“
„Jak tě tak poslouchám, tak jsem si uvědomila, že na vysoký post v Česku nejsi správně vakcinovaná. A dlouho nebudeš, protože dosud neexistuje sérum proti nejzákeřnější infekční chorobě, kterou znám, proti blbství!“
Zkrátka a dobře, když jsem si přivezla malou démonku, rázem jsem všem připadala jak uťápnutý trpajzlíček, leč mně bylo fajn, bylo mi bezva a bylo mi prima – byla jsem se svou bílou psí panenkou šťastná.
Měli jsme ji asi tak měsíc, když při návratu z vycházky škobrtla na schodech, sklouzla po zadečku – a zlomila si natřikrát zadní nohu! Štěně, které bylo po dovozu několikrát odčerveno, řádně vakcinováno a revakcinováno, které bylo drženo v třínedělní karanténě a úzkostlivě se dbalo, aby nedošlo k sebemenší dietetické chybě, se vlivem stresu z dlouhé cesty z domoviny a navrch dalšího stresu ze změny pána (a to jsem na ně k pobavení rodiny a známých mluvila pouze rusky s Jeleniným zpěvavým přízvukem, protože bylo očividné, že je, když na ně promluvíme česky, zmatené!), vlivem změny klimatu, životních podmínek a jídelníčku bleskurychle „odvápnilo “. Stalo se něco, co nikdo nečekal. Jen na to vzpomenu, obestřou mne mrákoty!
Přes dva měsíce jsem nosila více než třicetikilové štěně na psí loučku vyvenčit, a to na rukou, v třeskutých mrazech a několikrát za noc. Nejhorší bývala cesta zpět. Bydlíme v Praze v druhém poschodí bez výtahu. Tápala jsem potmě spícím domem, protože mi, než jsem se svým břemenem dovrávorala k dalšímu vypínači, šetřivě zhaslo chodbové světlo. Během našeho putování za účelem „Čuráááaura!“ se tudíž Aura naučila perfektně česky, zejména si osvojila nespisovné výrazy.
Zpocená jak myš, se srdcem až v krku jsem položila bezmocnou Auru na její pelíšek, vypodložila ji polštářky a svlékla si kabát, pod nímž jsem měla jen noční košili. Než jsem si stačila zahřát pod vychladlou duchnou zledovatělé nohy, štěně zakňučelo a chtělo ven. Z bolesti i stresu z kovové dlahy mělo zvýšenou teplotu, takže stále pilo – a čuralo a průjmovalo. Když jsem s ní šla za noc počtvrté, popáté, vysílením jsem pobrekávala. Aura mi olizovala tvář a oči a objímala mne tlapkami kolem krku.
Už chápete, proč se tak milujeme a proč mi běsná Aura v životě neublíží? Lidské mámy nosí své děti pod srdcem, já svou psí děvenku nosila na srdci! Jak to viděla Aura, jíž jsem věnovala příběh Fenka Aura ve své povídkové knížce O převtělování lidí i zvířat?
„Mé srdíčko ťukalo ťuky ťuk na jejím srdci, které zvonilo bim a bam a bam a bim, a když jsem se zaposlouchala do této melodie života, zdálo se mi, že jejich dvojí tlukot se slévá v tlukot jediný, a já, užaslá a rozechvělá, si říkala:– Hle, jsme dvě, a máme jen jedno srdce!“
Když uviděl rentgenový snímek její zadní nožky náš pan veterinář, netajil své zděšení. Koukla jsem se spolu s ním a viděla jsem jak tužku slabounkou kost holenní a lýtkovou, řiďounká kost patní byla jak stín. na jeho radu jsem ihned zakoupila doplňkový prostředek Welpenkalk, přičemž běžně doporučované denní dávky byly po dobu rekonvalescence o něco zvýšeny. Zlomenina se báječně zhojila, kosti zesílily a z Aurinky se za několik měsíců stala mohutná, statná a na svůj věk a ráz plemene (alabajka) vysoká fenečka (66 cm v kohoutku).
Minerálie přidávám svým psům (i kočkám) do krmení dodnes. Stejně jako člověk, tak také pes, zejména pak velké plemeno, potřebuje po celý svůj život pravidelný přísun vápníku a fosforu v objemu, který mu žádné krmivo samo o sobě nemůže dodat. Vybalancovanou směs minerálií, tj. zejména správný poměr vápníku a fosforu ve směsi, potřebuje rostoucí štěně, hárající, březí a kojící fena, pracovně či sportovně vytížený pes a pes starý, jemuž se odvápňují kosti stejně masívně, jako se odvápňují kosti starého člověka. Proto si křehká stařenka při napohled nevinném klopýtnutí zlomí nohu, nejčastěji v krčku. Nevidím tudíž důvod, proč s podáváním minerálií po dosažení určitého věku u zvířat přestat!I vy, je-li vám nad čtyřicet, preferujte pokrmy se zvýšeným obsahem vápníku, nebo užívejte vápník v tabletách! Dobře vám radím, právě mi sundali z ruky sádru...
Není málo zvířat, která mají nejrůznější zdravotní potíže po krmení pouze granulovanou, tj. vysoce koncentrovanou potravou, a to nemocnou slinivkou počínaje a kožními alergiemi konče.Velmi obtížně se s vysokým obsahem bílkovin v granulích vypořádává trávicí soustava zejména přírodních plemen psů, která žijí v Evropě pouze dvě tři generace.
Ptáte se proč? Ve své domovině žijí tito psi většinou polohladoví, a když už dostanou něco do misky, tak je to mírně osolená (přesolená potrava, tj. cca 3,5 g soli na 1 kg živé váhy, pro psa představuje smrtelné nebezpečí!) obilninová kaše se zeleninou, chléb a mléko, což je oproti masu lehce stravitelná strava.
Lehce stravitelná strava je v teplých klimatických podmínkách a při pracovním vypětí přesně to, co organismus zvířete potřebuje. Maso (zejména tepelně upravené) „leží“ v žaludku 10 –12 hodin, zatímco výše uvedená potrava 5 –10 minut. Proto se organismus trávením těžkých pokrmů ještě více nevyčerpává. Kdybyste se na rovníku přecpali smaženým vepřovým řízkem s bramborovým salátem, to byste koukali, jak by vám bylo ouvej, jak byste si připadali jako březí vlci, těžcí jak drn! Proto jídelníček obyvatel teplých krajin odnepaměti tvoří lehká obilninová jídla, nekynutý chléb, jogurty a kyselé mléko, ovoce, zelenina, z masa pak drůbež, ryby a plody moře! Zákaz pojídání vepřového a hovězího masa má tedy význam nejenom náboženský, ale také dietetický, tj. zdravotní.
Maso si většinou pes uloví sám –drobné hlodavce, ptáky, hady... a nikdy ho není tolik, že by se ho přejedl! Cenné na čerstvém úlovku je, že pes svou kořist sežere i s obsahem natráveného žaludku, což jsou zejména u hlodavců nejrůznější semínka, obilná zrnka, traviny, kořínky, hmyz... suma sumárum je tento fujtajbl velmi výživný. Auřině matce by ke spokojenosti stačilo ulovit si žabku Kuňkalku nebo myšku Hrabalku, zajíst ji dvěma třemi kořínky a nalokat se vody z kaluže! Přitom dle vyšetření určitého vzorku populace středoasijců ruskými vědci bylo zjištěno, že žádné ze zvířat žijících u stád netrpí rachitidou, přestavěnou zádí, proneseným hřbetem a prošláplými tlapami, čímž jsou často postiženi představitelé kulturních psích plemen, dostávají-li na minerálie chudou stravu. Středoasijci žijící v zemích původu trpí jenom vzácně dysplazií, která je buď vrozená, nebo způsobena špatnou výživou plus věku nepřiměřeným pohybem, tj. dennodenní mnohahodinovou chůzí zatěžující doposud ne zcela vyvinuté kyčelní klouby mladých zvířat. Proč?
I když pes doprovází stádo od svého štěněčího věku, stavba jeho těla je této pro jiná plemena zničující zátěži uzpůsobena a také, což je hlavní, dokáže racionálně odpočívat! Kol dokola není žádný hloupý člověk, který by mu narušoval rytmus jeho práce a odpočinku, takže pes přežívá trvalou zátěž bez trvalých následků na zdraví.
Jedna má známá z psí loučky doslova zmařila každého svého psa (německého ovčáka, buldoka a bullteriéra) tím, že ho od útlého věku cílevědomě „trénovala“.
Dotyčná zdárně ztělesňuje typ drobounké, bezbranné ženušky, takové to sladké ťuťuťu s modrými kukadly. Pánové, tyto víly Amálky jsou tvrdší než kámen, takže pozor na ně!
Manžel s vysoce vyvinutým pudem sebezáchovy se od ní drezúrovat nedá a synové její povely od jistého věku zdárně ignorují („Říkala jsi něco, mami? Ne? Bezva!“). Proto svou energii diktátora vybíjí na psovi.
„Trénink“ spočívá v tom,že paninka vklouzne do značkového sportovního oblečku a botek a se štěnětem podniká, a to za každého počasí, několikahodinové pochody členitým terénem (louka, pískový chodník, asfaltka).
Za rozbřesku psímu broučkovi, který dosud pořádně neví, kde má svůj vlastní ocásek, vyrábí v parku „stopu“, a pak jdou na věc, tj. otravuje štěně do úmoru, aby čenichalo a hledalo stopu, což ono přece ještě neumí! Stejně stará „netrénovaná“ Aura mu však buřta v dutině stromu zfleku našla, protože má vyvinutější čich nežli všechna kulturní plemena dohromady – a protože je kámoška.
Paninka buduje z klacků různě vysoké překážky a důmyslné konstrukce, které musí hafánek, zatímco je Aura znechuceně obejde a Mon označkuje, přeskakovat či podlézat, učí ho na peška, aportovat a podobné ptákoviny, které jsou slušnému středoasijci jen pro smích. Fakt si myslím, že si o ní Aura myslí, že jí to nemyslí! Myslím si totéž! Co si o tom myslíte vy? Co, že vám to právě nemyslí?
Všichni její psi jejím přičiněním získali těžkou formu dysplazie a museli být pro nesnesitelné bolesti utraceni. Jak nespravedlivé! Jak kruté! Spolu s dalšími zákony silně postrádám i zákon na utrácení takovýchto psích ťuťu cvičitelek! Co kdyby se daly,proboha,na politiku!
Středoasijci putují se stádem od svého štěněčího věku (zhruba od čtyř měsíců), ale jsou na dálkové pochody fyziologicky, tj. anatomií svého těla, uzpůsobeni. Na rozdíl od člověka své síly nikdy nepřepínají, nýbrž využijí každé chvilky k odpočinku. Pes nejlépe ví, kdy je zapotřebí si na moment „dáchnout“.
Tak jim velí jejich vysoce vyvinutý pud sebezáchovy a tisíciletá praxe v oboru!
Středoasijští pastevečtí psi u stád nejsou za celý svůj život odčervováni, odblešováni, nikdo jim nečistí uši, a už vůbec nejsou vakcinováni, a tak se naučili se svými vnitřními a vnějšími parazity žít v symbióze a odolávat bakteriálním infekcím stejně jako jejich divocí bratranci vlci. Obranné mechanismy jim však fungují jen v zemi původu, tj. ve specifických podmínkách, na něž je jejich organismus „stavěný“. Jakmile se změní klima, jídelníček, naruší psychická rovnováha atd.atd., paraziti a infekce pro ně představují stejné, ne-li větší nebezpečí než pro psa kulturního plemene.
Tak jako má každá lidská rasa svá zdravotní specifika, mají svá zdravotní specifika i psí plemena. Když dorazily lodě Španělů do Nového světa, přivezly s sebou kromě genocidy tamějších obyvatel, drancování a křesťanství i neštovice a černý kašel – dvě infekční choroby, které Indiáni neznali a na něž umírali jak mouchy. Na oplátku se dostala do Evropy chronická infekční pohlavní nemoc syfilis. Lidské rasy žijí v určitém specifickém klimatu, které má své specifické mikroorganismy – viry, bacily, bakterie, své infekce, plísně, parazity... To, co Evropan „přechodí “, může zabít Asijata, to, co přežívá ve střevech Asijata, může vážně ohrozit Evropana, a to,co neškodně koluje v krvi černocha, může pořádně zkomplikovat život Evropana i Asijata – a naopak! Různá psí plemena mají různou náchylnost k určitým infekcím a „vlohy“ k určitým zdravotním potížím. Psi z jednoho kouta světa dokáží v pohodě žít s tamějšími viry a bacily, které by naopak psi z opačného kouta světa šeredně odstonali.
Psi přírodních plemen, žijící po tisíciletí na teritoriu střední Asie, jsou velmi citliví k virózám a alergiím postihujícím psy v Evropě, protože mnohé z nich jsou pro ně velkou neznámou.
Proto zdravotní stav středoasijců žijících v pro ně nezvyklém evropském klimatu a evropském, většinou velmi nezdravém životním prostředí (smog, hluk, chemizace půd, vody, potravin...) vyžaduje mnohem větší pozornost než zdravotní stav plemen kulturních, která tu jsou po staletí doma.
Významnou roli v péči o středoasijce hraje prevence – každoroční vakcinace, pravidelné odčervování, hygiena, kvalitní strava a duševní pohoda. Jedním z největších nepřátel přírodních plemen psů je stres. Dlouhodobě vystresovanému zvířeti se vyblokuje imunitní systém, pes špatně spí a trpí nechutenstvím. Tím se liší od plemen kulturních, která mají tendenci, stejně jako já, se při stresu přežírat.
Tvrzení,že středoasijec je zdravotně nekomplikované plemeno, je podvod na kupcích štěňat a surovost vůči zvířatům! |
|
